Čenda a Tonda

Mládežňák: Čenda a Tonda byli: Igr, Honza, Marek, Filí, Zora, Anča, Franta, Týpeg a další. Lidové hry! Stalker!!! Temnej les – tlukot netopýřích křídel – komáří mýtiny – šperháky cinkaj o plechovej hrnek – mlýnky na maso – rok 2300 – žabí rosol – vyčerpání – jedničko, rozdělej oheň! – svítá! Cesta k vodopádu je u konce!
Rohozná „Na Kuši“ srpen 1996

Bojím se, že nebudu umět vylíčit tu pravou atmosféru, ale pokusím se. Napsala jsem své jméno do kruhu ZÓNA a netušila, co mě čeká. V ten okamžik jsem byla odhodlaná udělat COKOLIV, abych si zasloužila splnění svého velkého přání!

Nejistota a ticho na Čerťáku, ale pomalu jsme se rozpovídali. Pak přišel cizí člověk a sedm lidí si odvedl. Další nejistota a čekání – proč jsme my zůstali? Pak se nám zdálo, že jsme zaslechli zpod skal Skřítka. Ale nebyl to Skřítek, byl to někdo neznámý a řek, že je Stalker. Přečetl naše jména a poručil zapálit oheň. To jsme ještě netušili, že nás čeká celá noc putování a překonávání překážek. Nejen fyzických, ale i uvnitř nás samých. Stalker nám dal jasně najevo, že jsme jen nuly a on pouze náš dočasný průvodce, na kterém jsme zcela závislí. Najednou z nás byla pouhá „čísla“. Nezbylo nám, než se semknout dohromady – Jednička, Dvojka, Trojka, Čtyřka, Pětka, Šestka a Sedmička.  Postupně jsme vytvořili jakýsi tým a začali spolupracovat.  Stalkera jsme zpočátku rádi neměli. Šel z něj mráz, ale postupem času nám došlo, že sleduje určitý cíl – přinutit nás uvědomit si, že musíme změnit sami sebe, že z nás chce dostat to špatné, že mu na nás ve skutečnosti OPRAVDU záleží. Ve svatyni jsme měli možnost poprvé dokázat, že myslíme své odhodlání zlepšit se, vážně.  Kdo si byl jist svým přáním (a dosud žil) vrhl se do HŘMÍCÍCH ÚST VODOPÁDU. Co dodat? Vodopád nikoho nevyvrhnul zpět. Kdo nezažil, těžko pochopí smysl ALE: krásnější hru jsem nikdy nehrála a v životě nejspíš hrát nebudu, ale byla to jenom HRA…?                                               
Eva

Jako STALKER si pro nás přišel Skřítek. Nejdřív jsem ho bral jenom jako Skřítka a tak jsem chvíli měl nějaký trapný kecy, postupně si však u mě získal dost autoritu, takže jsem zmlknul a co nejrychleji a nejlépe plnil jeho příkazy. Bylo to fyzicky trochu unavující a ještě ke všemu jsem coby číslo jedna musel tahat jeho odporný vak, který mi visel až pod kolena, takže jsem se i zapotil.

Ďábelský přesun zónou mezi všemi těmi hlásičemi, slizy a bůhvíčím ještě stál fakt za to. Časté plížení (stále s tím debilním vakem), stavení mostů, chůze v různých rozestupech – to jest minimální a maximální – a spousta překážek a holky z naší skupiny stále unavenější.

Postupně nám Stalker různě hrál na nervy a na city, takže jsme se nad sebou museli dost zamýšlet, což alespoň mně dost přineslo. 0,25 minuty spánku ve spacákách na celtách a jdeme dále. Přicházíme na Stříbrné doly a po jednom vcházíme do štoly se „vyzpovídat“ temnotě.

Pro mě, který jsem v té štole nikdy před tím nebyl, to byl nezapomenutelný zážitek. Během cesty nás Stalker postupně připravil na to, že vodopád ve středu zóny neexistuje a že každý z nás má takový vodopád v sobě. O to víc mě překvapil průlez ústy vodopádu (stavidlem). Ale dóst dobrý. Možná, že jsem celou hru špatně pochopil, ale i v tom stavu, jak jsem ji vstřebal já, mi dost dala. Myslím si, že je to natolik dobrá hra a tak na člověka zapůsobí, že by se neměla opakovat moc často.
Filip ŤÝPEG 

Napsat komentář