vítejte "na stavbě" stránek o našich táborech, pojďte dál, TUDY račte vstoupit!
Spolek KUŠ, občanské sdružení pro multikulturní a environmentální výchovu

----------------------------------
LIDÉ MÍSTO STANOVY PŘIHLÁŠKA AKCE


ROHOZNÁ (16km JZ od Jihlavy)

Bývalá hájovna "Na Kuši" leží v srdci českomoravské Vysočiny, nedaleko Jihlavy mezi vesnicí Rohozná a Novým Rychnovem. V údolí bublající říčky, u rybníčka "Bahňáku", na úpatí kopce Mešnice a skalnatého Čertova Hrádku. Pár stovek metrů od tábora se nachází šance z třicetileté války "Švédské valy" a středověké Stříbrné Doly...

Na Kuši

Pověst o Kuši
. Půl hodiny od Nového Rychnova k Rohozné po obou stranách silnice jest les, který lemuje Kuš. Na levé straně jest stráň a za strání jest osada Šance. U Šanců jsou příkopy, které byly vystavěny v době třicetileté války. O místě tom se vypravuje mnoho pověstí. Soused jeden z Nového Rychnova jel s povozem do Batelova. Dlouho se tam zdržel a když se blížil ke Kuši, byla asi půlnoc. Z dálky slyšel hráti vojenskou hudbu; když přijel do Kuše, koně se zastavili. Tam přecházelo vojsko pěší i jízdní. Bylo slyšeti dupot koní a viděti dělostřelce s děly. Za nimi šla vojenská kapela. Soused se tomu velmi divil. Vojsko přešlo a hudba zanikala, až zanikla. Soused byl rád, když se po této příhodě bez nehody dostal domů. Také prý v Kuši straší.                                                                                                            (Frant. Vopálenský)

Poklad v Šancích. Za třicetileté války zdržovali se mezi Jihlavou a Pelhřimovem Švédové. Na návrší mezi Rohoznou a Novým Rychnovem vystavěli si polní šance pro ochranu. Znenadání přitrhlo na ně císařské vojsko, Švédové nemohli odolati přesile císařských, proto se dali na útěk. Překážela jim však těžká válečná pokladna. I zakopali ji v blízkém lese u studánky myslíce, že si pro ní později přijdou. Ale nepřišli a tak tam zůstal onen poklad podnes.                                                                                                                                                                      (Jos. Diviš)
Diviš, J. Rohozná, Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 1, 1920-21, s.37-38

Pokladna švédského vojska
Mezi Rohoznou a Novým Rychnovem je les zvaný Kuš. Na místě bývalých zákopů z třicetileté války byla postavena osada Šance. Kdysi se tu strhla bitva mezi Švédy a císařským vojskem. U blízké studánky je údajně zakopána pokladna švédského vojska. V okolí bývá v noci slyšet vojenskou hudbu, dusot koní a zjevují se tam přízraky tehdejších vojáků.

barokní mapa

Čertův Hrádek

Severně od Rohozné se zvedá vrch Čertův Hrádek (714m) s rozeklanými skalnatými partiemi, připomínajícími rozvalinu hradu. Vypráví se, že zde chtěl kdysi ďábel vybudovat svůj hrad. Na stavbu nosil kameny ze skalnatého vršku u Batelova. Byl však vyrušen kohoutím zakokrháním, a tak jen kameny roztroušené od Batelova až ke Hrádku svědčí o jeho námaze. Jiná varianta pověsti vypráví o tom, že čert měl zbudovat svůj hrad dříve, než kněz v kostele v Dolní Cerekvi přečte mši.

Stejskal, M. Labyrintem tajemna, po tajemných místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 351

Z nepsané kroniky obce Rohozné a okolí.
Jdeme-li z Rohozné asi půl hodiny na západ směrem k Zadnímu poli, přijdeme k malým lesíkům. Okolo nich jest veliké množství jam. Jsou tam prý od těch dob, kdy se v okolí Rohozné dolovalo stříbro. Lid tam říká v „Jamách“. O těch se vypravují různé pověsti. Jedna z nich jest: Jistý hospodář jel s koňmi těmi lesíky. Byla již tma a nebylo viděti na cestu. Veliká jáma, která byla blízko cesty, byla zarostlá vysokou travou. Koně hospodářovi vjeli do jámy a již se vůz i s hospodářem sřítil do hlubiny. Bolestný, zděšený výkřik, jímž se rozechvěl na chvíli vzduch nešťastného místa – a zase bylo ticho, občas přerušované voláním sýčka, posla smrti.                                                                                                                                             („Zdenka“, ž. III. tř.)

- Nemyslete, milí čtenáři, že vypravovati pověsti umějí jen dívky! Zde ihned důkaz, že i hoši dovedou pěkně, lahodně vypravovati: Kdysi pásával v Jamách nějaký sedlák krávy. Jámy v těch místech již byly, ale malé a mělké, zarostlé travou. Jedenkráte v neděli přihnal opět hospodář své kravičky k Jamám. Ale jak se ulekl, když uviděl několik velikých jam, plných vody! Ihned odtud hnal domů a vícekráte v Jamách nepásl.                                                    (Kos, žák III. tř.)   

Jámy č. 3. Dva muži vytahovali o půlnoci z jámy velký kus zlata. Při tom zachovávali přísné mlčení, aby k nim neměla žádná kouzla přístupu. Již byli téměř hotovi. Tu šel mimo nějaký člověk. Ptal se jich na cestu do Batelova. Muži mu ukazovali rukou. Ale cizinec stále dělal, jako by nerozumněl, až konečně jeden z mužů se rozkřikl: „Táhni už k čertu, však se neztratíš!“ V tom muž zmizel. Horší však bylo, že zmizel též kus zlata, který měli muži již skoro vytažený. Oba muži dostali hrozný strach a vzali do zaječích.                                             (Jos. Skokan)

Pověst o Jamách č. 4.
Dle pověsti dolovalo prý se v Jamách na stříbro. Jednoho dne, když horníci pracovali v dolech, přihnala se prudká bouře. Při ní nastala průtrž mračen. Voda rozmočila stěny dolů, které povolily a vše v nich bylo zasypáno a zatopeno. Od té doby se tam již nedolovalo. Jámy zpustly a zarostly travou.                                                                                                  (Frant. Rod, 3. tř.)

- Jámy č. 5. a poslední. V Zadním poli jest hospodář jménem Přeslička. Jednou pásl jeden z rodu Přesličků v Jamách krávy. Jámy byly zarostlé krásnou, měkkou travou, na níž se dobytek rád pásl. Nikdy se nic zlého nepřihodilo. Tentokráte však mohlo se státi veliké neštěstí. Rozdováděná jalovice skočila do jedné jámy, ve které stála kolmá smrč. Žádný z nejlepších lezců-veverkářů se na ni nemohl vyšplhati, ani kdyby na ní rostl svatojánský chléb. Skokem byla jalovice venku, ale zároveň již nastal v jámě strašný rachot. Než se mohl hospodář ohlédnouti a zjistiti příčinu rachotu, nespatřil již smrče a z jámy zírala naň hladina tiché, avšak hluboké vody. Od té doby v Jamách již nikdy nepásl.                                                     (A.Bartošková)

Z nepsané kroniky obce Rohozné a okolí (Pověsti), Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 4, 1925-26, s.64, 94-95

Světýlka. Jeden kočí jel lesem v noci. Uprostřed lesa uviděl světýlka, která se k němu blížila. Začal se modliti, ale světýlka nasedala na vůz. Čím více se modlil, tím více jich přisedalo. Kůň je nemohl ani utáhnouti. Čeledín vida, že modlitba nepomáhá, začal klíti a světýlka jedno po druhém seskákala. – Když Kalců čeledín Václ. Procházka jel v noci lesem z Jihlavy, uviděl světýlko. Kůň nechtěl jít. Slezl proto z vozu, vzal koně u huby a bičem bil světýlko. Když přejel les, světýlko zmizelo.                                                                                  (Hojkov.)

Hejkadla. Dva hoši z vesnice pásli u lesa kozy a uslyšeli hejkadlo. Jeden hoch se mu ozval: „Hej, hej, na záda mně hrej.“ Hejkadlo přiletělo a odneslo ho. Druhý hoch hnal domů a vyprávěl, co se v lese stalo. Otec šel hned syna hledati, ale nenašel ho. Teprve za 3 dny se hoch vrátil a vyprávěl, že ho hejkadlo zaneslo až za Jihlavu.                                         (Hojkov)

Světýlka. V noci šel jeden muž kolem rozsáhlých slatin u lesa. Uviděl světýlko a šel za ním. Světýlko ho zavedlo do bahna a tam zašlapalo.                                      (Hojkov.)

Světýlka, Hejkadla (Pověsti)Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 3, 1922-23, s.141

Čertova skála. V pelhřimovských sadech je skála, zvaná Čertova. O ní se vypravuje tato pověst: Kdysi stával u říčky Bělé nedaleko místa, kde je nyní Čertova skála, mlýn. Mlynářka měla hezkou dceru. Jednou přišel do mlýna čert a žádal mlynářku, aby mu ji dala za manželku. Když se nemohla mlynářka čerta zbavit, slíbila, že mu dceru dá, ale jen tehdy, když dokáže, aby voda od jejího mlýna tekla zpět k Pelhřimovu. Tuto práci měl čert vykonati, než kohout třikrát zakokrhá. Čert na to přistoupil. Proměnil se v člověka, šel do Pelhřimova a skoupil všechny kohouty. Pak se dal do práce. Snášel veliké balvany a stavěl z nich hráz. Když počalo svítati, pustila mlynářka svého kohouta, kterého měla schovaného pod neckami, na střechu. Ten třikrát zakokrhal. Tak čert prohrál; zaklel a s rachotem propadl se do pekla. Čertova skála je prý zbytek hráze, kterou tehdy čert nedostavěl.                                                              (Jos. Muk z Pelhřimova)

Ed. Krištůfek, Pod Čertovým Hrádkem.
...a vskutku tento kraj je zvláštního rázu; je v něm cosi zádumčivě tajemného, tvrdého, ale zároveň smutně krásného, že neubráníme se tesknotě, přehlížíme-li jeho lesnaté stráně, ať už z Čeřínku nebo z Čertova Hrádku; šumění starých lesních velikánů, bublání potůčků a tu a tam nesmělý hlásek skrytého zpěváčka lesního jsou snad jediné zvuky, jež zdánlivě ruší hluboké ticho rozsáhlých lesů; ba zdá se mi, že tento jemný šumot posiluje ještě posvátný klid celého okolí...
Nuže středem toho kraje pne se do výše 712m známý vám snad „Čertův Hrádek“. Škoda, že vám nemohu přiložiti i sebe skromnější obrázek. Podobá se docela hradní rozvalině s věžemi, jež skýtají daleký rozhled po celé Českomoravské vysočině, než přihlídneme-li blíže, neshledáme ani stopy lidské práce na něm, jen mohutné balvany žulové, narovnané takřka pravidelně na sebe do nevídané výše, upomínají na houževnaté stavby starých rytířských podivínů. Protože Hrádek sám spočívá vlastně na svahu vysoké, k severu mírně se klonící stráně, vznikl nepochybně staletým rozkladným působením přírodních sil, jež odstranily ponenáhlu všechny měkké součásti půdy, až se vynořila tvrdá, těžko poddajná skála, vzdorněji odolávající neúprosnému zubu času. Lid však, jenž nedovede si takovýto mimořádný zjev přírodní vysvětliti touto cestou, přisoudil čertu jeho zbudování.
Hrádek dělí se na Velký a Malý Hrádek. Když si čert stavěl tento hrad, nosil prý kámen ze skalnatého „Vršku“ u Batelova. Ježto směl stavěti jen do „kuropění“, chvátal příliš, a tak se stalo, že se mu plachta, již přecpal kamením, protrhla zrovna, když uslyšel kokrhati ve vsi kohouta. Musil tudíž nechati na cestě tři nejlepší balvany, a to jeden na Kalcově a dva na Beranově poli. Tak zůstal Čertův Hrádek nedokončen a balvany, rozházené po polích od Batelova až ke Hrádku, ukazují podnes cestu, kudy čert nosil stavební kámen. Jako každý čert zmizel i tento beze stopy a aby na něho nebylo zapomenuto, vyryl kterýsi ferina kameník na balvanu, stoličce podobném, jasný nápis: Čertův trůn.      

Krištůfek, E. Pod Čerovým Hrádkem, Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 1, 1920-21, s.27-28

Divé ženy
V Mordovnách u Dušejova byly divé ženy. Šel-li kdo okolo lesa, tancovaly s ním, dokud kapes na rub neobrátil.                                                                                                     (Dušejov)

Do Dušejova přišla jednou k sedlákovi divá žena a prosila ho, aby jí půjčil lopatu a hřeblo, že bude píct koláče. Sedlák jí to půjčil, a ona se za malou chvíli vrátila a přinesla mu od půjčení bílý koláč. Sedlák koláč vzal, ale nejedl ho; daroval jej žebrákovi. Když žebrák koláč venku rozlomil, vypadla z něj hrouda zlata.                                                                                                                       (Dušejov)

Světýlka
Na lukách kolem Mordoven u Dušejova běhají světýlka. Jsou prý to dušičky, které si odbývají očistec.                                                                                                                                                          (Dušejov)

Šotek
Na Hojkovech v chalupě měli šotka. Jednou prý bylo vidět do chalupy oknem, jak v ní hoří. Soused se tam rozběhl a spatřil, jak chalupník počítá se šotkem peníze. Jindy zas u chalupy hořel keř, a na keři seděl malý chlapeček a držel zlaté slunce. To byl také šotek.             (Hojkovy)

Kopáč, J. Zvěsti z Horácka, Musejní společnost, Humpolec 1927, s. 11, 40, 43
 
Stavba Čertova Hrádku u Jihlavy
Nejoblíbenějším výletištěm Jihlavanů v každé roční době je vrch Čeřínek. Mírné stoupání příjemnou lesní cestou na kopec odmění nás překrásným širokým rozhledem na kraj jihlavský.
S Čeřínku navštíví každý turista blízkou Skalku a Čertův Hrádek, o kterém vyprávěla Anna Bláhová (55 roků) z Jindřichovic následující pověst.
Před dávnými časy, kdy vysočina Českomoravská byla porostlá Hercynským lesem, ve kterém bylo zvláště mnoho dravých vlků, sídlely ve Skalce sličné víly v kamenném dvoře, z něhož dosud v tamnějších místech povaluje mnoho rozházených kamenů. Nyní již ovšem jsou velké kameny, které tvořily základy dvorce, zubem času rozhlodány na menší stářím omšelé.
Tehdy v těch pohádkových dobách měla vládu nad družkami štíhlá, černovlasá Kraťa s hlubokým planoucím okem. Často prý svůdné víly obluzovaly zbloudilé myslivce v hlubokých lesích a tkaly před jejich užaslýma zrakoma pavoučí niť k jejich srdci.
Když zmámený myslivec neodolal jejich svůdnictví a vešel přece v pověstný kamenný dvorec na Skalce, našli později lidé jeho tělo v některé rokli. Proto se myslivci a mladí mužové zdaleka vyhýbali vílám na Skalce.
Les kolem nich stále více zarůstal v neproniknutelné houští.
Darmo sedávaly víly za měsíčních letních nocí na vyvýšené Skalce v bílých průzračných závojích, darmo lákaly zbloudilce svým zpěvem. Jen vytí vlků bývalo jim odpovědí...
Jedné noci měla táborový oheň s velkým kotlem na starosti půvabná Kraťa. Teplá noc již valně pokročila. Družky odešly k odpočinku, jediná strážkyně ohně přikládala dosud čile pod kotel, který stál uprostřed nádvoří pod hvězdnatým nebem.
Krásné oko Kratino halil toužný závoj zadumání. Přála si více než kdy jindy, aby zase prožila svádivou kratochvíli se synem člověka. Vyšla si před kamenný dvůr. Svit luny postříbřil celé její tělo, takže se zdála skutečně bytostí nadzemskou. Jen černý vlas jí temnotou přidržoval k zemi.
Zahleděla se snivě v dálavy a vztáhla toužné paže v před.
Z blízkého keře kradla se tiše černá postava a své huňaté ruce vztáhla po vzdušné postavě Kratině.
V mžiknutí odtrhla víla své zraky od nebes a zadívala se na ohyzdného tvora s kopyty a rohy. Chtěla prchnouti před šerednou nestvůrou, ale ta ji prosila, aby aspoň na okamžik zůstala.
Kraťa s odporem vyhověla, poněvadž zvědavost veliká se v ní probouzela, jak se sem dostal čert z pekla.
Ještě nezvaný host nezačal své vypravování, když nedaleko odtud ozval se hromový rachot.
Kraťa se vyškubla černému společníku a spěchala odtud do dvora.
Usedla k ohni. Za okamžik však kopyta zaduněla, jak čert přeskočil ohradu dvora a zase se blížil k bezradné víle, volaje:
„Luzná dívko, neutíkej a slyš mne. Chci ti snésti zlato, diamanty za tvé láskyplné objetí.“
Uděšená Kraťa však jen ze sebe vypravila: „Jak sem přicházíš, sluho Luciperův! Zdaž proto jsi sem vyslán od knížete pekel, abys nás zde plašil?“
„Ó nikoliv, plamenný květe! Náš pán nás poslal stavět hrad nedaleko odtud, neboť s naší bujnou silou si již sám nevěděl rady. Práce je teď málo, neboť lidé jsou příliš zbožní a nehřeší.“
Kraťa přes všechen strach se dala do zvonivého smíchu. Její černý společník přisedl blíže a bral průsvitnou ručku do své.
Víla uškubla a otřásla se nepříjemným mrazením. Pak vztáhla pravici a ponurým hlasem děla:
„Jdi si po vykázané práci!“
„Já nenosím kámen na stavbu, jsemť stavitel Hadra. Přišel jsem sem hledati kámen vhodný ke stavbě našeho hradu – a spatřil jsem zde tebe – má nedostupná ...“
Zase se ozvalo rachocení, jak čerti v nedaleku lámali a nosili kámen.
Víla prchla na prah domu zavírajíc za sebou dveře.
Čertovský stavitel Hadra však dlouho nestál na nádvoří. Věděl, že je třeba kouzelného nápoje k získání srdce dívčina. Hlučně zadupal a vznesl se v ohnivém oblaku na blízký kopec Čeřínek. Utrhl se země zvláštní koření a připravil z něho v mžiku kouzelný nápoj.
Zase se vznesl do výše ke Skalce. Tam již opět na dvoře u kotle stála mladistvá Kraťa a přikládala. Čert vylil s výše kouzelný nápoj do kotle. Omamná vůně se rozlila kolem, již víla hltavě ssála. Přistoupila ke kotli a dychtivě pila.
Tím byl její osud zpečetěn ...
Ihned prý pocítila v celém těle kouzelné účinky nápoje lásky. její pohyby byly tak kvapné, že v tančivém kroku nevědomky převrhla kotel a zbytek omamného moku vsákla země.
Na místě prý vytryskl pramen, jehož voda prý dosud způsobuje ony kouzelné účinky čertova nápoje v lidském těle.
Kraťa byla neodolatelně vábena k dřívějšímu odpornému společníku.
Vystoupila na kamennou ohradu a vztáhla k němu ruce.
Čert radostně přiskočil a nenasytně objal půvabnou vílu ...
Zatím noc valně pokročila. Dunivé rachocení lámaného kamene přestalo, neboť jedenáct vyslanců Luciperových pilně stavělo zdi. Celý pevný, kamenný hrad v pustých lesích a skalách naší vysočiny měl být hotov dříve, než kohout zakokrhá.
Čerti se hlučně a s chechotem činili. Delší nepřítomnost svého stavitele jim byla nápadná a proto vyslali nejmladšího švižného junáka pekelné říše na obhlídku. Zatím všechny práce řídil jeden starší chlapík-mistr.
Mladík-čert přiběhl po chvíli a s pekelným smíchem sděloval ostatním, že našel stavitele Hadru v nedalekém dvoře v objetí jakési víly.
Čerti-pracovníci, když se dosti nasmáli a narámusili, vzpomněli si, že jejich stavitelská práce nebude hotova do kohoutího zakokrhání – a počali svému proradnému staviteli pekelně klnouti.
Nastal zase lomoz a řev. Čerti bušili bezmyšlenkovitě do kamene, až nástroje ztupili. Pak teprve nebylo možno v práci pokračovat.
Zlostí diví rozeběhli se pro stavitele.
V tom však v Batelově kohout zakokrhal.
Rázem se vše utišilo. Čerti v okamžení všichni prchli do pekla k Luciperovi i stavitel Hadra. Tam prý teprve jejich stížnost na čertovského stavitele nedokončeného hradu došla sluchu u knížete pekel. Jak dopadla, není známo, ale čerti už druhé noci nepřišli své dílo dokončiti, proto Čertův hrad dosud stojí nedokončen. Na jeho zdech vyrůstají samorostlé bělokoré břízy. Jsou upomínkou na bělostné paže půvabné víly Krati, která propadla nešťastně čertovu nápoji.
Dvorec vil leží v zapomenutí a s ním i tato vzpomínka ...  

Malá-Vidláková, A. Pověsti z Horácka-Dolácka, S.l., s.n. 1932, s. 18-23

BIBLIOGRAFIE:
Brousil, F. Dědeček z Rohozné vypravuje, Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 4, 1925-26, s.44 – Škola v pol. 19.stol.
Diviš, J. Rohozná, Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 1, 1920-21, s.37-38
Hladík, B. Nález mincí z počátku třicetileté války v Rohozné, okres Jihlava, Numismatický sborník, 11, 1970, s.196-199
Hladík, B. Vzácný nález mincí v Rohozné, Jiskra, 1967, č.95, s.5
Hrubý, T. Na „Skalce“, Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 1, 1920-21, s.28-30
Kopáč, J. Zvěsti z Horácka, Musejní společnost, Humpolec 1927, s. 11, 40, 43
Krištůfek, E. Pod Čerovým Hrádkem, Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 1, 1920-21, s.27-28
Polák, K. uspořádal Lidové pověsti z Jihlavy a okolí, Svaz důchodců, Jihlava 1993, s.13
Malá-Vidláková, A. Pověsti z Horácka-Dolácka, S.l., s.n. 1932, s. 18-23
Pověsti, Světýlka, Hejkadla, Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 3, 1922-23, s.141
Stejskal, M. Labyrintem tajemna, po tajemných místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 351
Švédské šance u Rohozné, ČKČT (Časopis Klubu českých turistů), 51, 1939, s.20
Tauber, O. Čertovo kopyto na Čertově hrádku, (Přírodní lokalita) Jiskra, 1984, č.55, s.4
Z nepsané kroniky obce Rohozné a okolí (Pověsti), Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, 4, 1925-26, s.64, 94-95



Tábory Rohozná © 1982-2012