AKČNÍ UMĚNÍ
výběr myšlenek z díla Igora Zhoře: “Proměny soudobého výtvarného umění, SPN Praha 1992“

Akční umění lze rozdělit na několik typů: některé z nich se uplatnily v ateliérech (akční malba), jiné se programově uchylují mimo ně (na městskou ulici nebo do přírody, kde se pak rozvíjí jako zemní umění, land-art). Část akční tvorby předpokládá přímou účast publika: tam, kde je obecenstvo přímým účastníkem a spolutvůrcem, hovoříme o happeningu, je-li pouhým divákem, jde o performanci. V tělovém umění (body art) objevíme i akce bez publika, jakési tajné rituály dokumentované nanejvýš fotografem.
Označení „happening“ souvisí s andlickým slovesem to happen, jež znamená přihodit se, udát se. Podle Kaprowa jde o „inscenovanou událost, příběh“. I když se v původním slova smyslu jedná o něco neočekávaného a náhodného, neplatí to bez výhrad. Autoři se na akce často dlouho a náročně připravují (dokládají to např. složité „režijní knihy“ Wolfa Vostella a dalších), dosud pasívní návštěvník galérie se má proměnit ve spoluhráče. Je postaven do nové situace a má na ni reagovat, spoluvytvářet její atmosféru, vstupovat do interakce s ostatními, a tím nakonec dosáhnout intenzivního prožitku.
Kaprowova definice happeningu říká, že jde o „asambláž událostí prováděných a vnímaných v různé době na různých místech. Prostředí může být buď uměle vytvořeno, nebo prostě vybráno z toho, co je po ruce, někdy s nepatrnými zásahy a změnami… Happening je prováděn podle autorského projektu, avšak bez zkoušek a bez repríz. Je uměním, zdá se však, že má blíže ke skutečnému životu.“
Performance (česky: představení) nebo pieçy (kusy, kousky) jsou individuální nebo kolektivní akce probíhající bez aktivní účasti publika; proto v nich může být méně nepředpokládaných reakcí a dějů a lze je důkladněji připravit. To ovšem nevylučuje pieçy záměrně kalkulující s náhodným anebo dokonce nepředvídatelným průběhem.

Akční umění se odvolává ke dvěma zdrojům: první leží v historii evropského moderního umění dvacátého století, druhý sahá mnohem hlouběji do minulosti a inspiruje se dávnými obřady a rituálním chováním. Je tedy jedna část akcí zaměřená spíš extrovertně a spokojuje se s určitým typem vnějších přeměn (například přeměn věcí nebo prostředí, jež člověka obklopují), druhá introvertně, směrem ke změnám, jež vyvolává v nitru lidské mysli.

Činnost tělových umělců je zaměřena jednou na přihlížející diváky, jindy na vlastní, osobní zkušenosti, kterými má být rozšířena prožitková sféra autora. V akcích body-artu můžeme sledovat nejméně dva typy vztahů mezi umělcem a publikem: když se akce uskutečňuje jako představení (performance), lze jí charakterizovat jako „vnímané jednání“ založené na poznatku z teorie divadla: že totiž herec je hercem před diváky. Také performer se záměrně veřejně předvádí, ukazuje se a jeho konání má nepochybně rysy jistého exhibicionismu. Je současně také formou seberealizace, při níž je autorovo vnitřní vyžití podmíněno uspokojením nad tím, že je „v těle viděn a vnímán“. V druhé skupině tělových akcí jde o činnost neveřejnou, prováděnou beze svědků. (Většinou však bývá přítomen fotograf, který dokumentuje a verifikuje průběh dění.) Samota posiluje umělcovo soustředění, zintenzivňuje prožitek, navozuje plný obrat do vlastního nitra, tedy „cestu k sobě“ (Petr Rezek). Podobně jako v některých asijských kultech je kontemplace spojována s pocitem skrytosti, vychází se i zde z předpokladu, že určitý stupeň poznání je přístupný právě jen tomu, kdo se sám a v izolaci podrobí náročné cestě za nabízenou duchovní zkušeností.

Tělo se stává nástrojem nové senzibility: s jeho pomocí může být vytvořena umělá skutečnost (živá socha, živý obraz), zároveň lze prostřednictvím těla získat zvláštní, původní poznání. Rozšířená senzibilita začíná u nejzákladnějších smyslových kontaktů se světem: performer pracuje s různými materiály, dotýká se jich, manipuluje jimi; jednou je zasypán pískem, jindy se brodí vodou či blátem, navazuje haptický kontakt s větrem, deštěm, ohněm. Tyto zkušenosti prožívá spolu s ním i ten, kdo pouze přihlíží – a není pochyb o tom, že i on je může vnímat s mimořádně vysokou intenzitou.

Tělové akce jsou závažným prostředkem k tematizaci dvou základních ontologických kategorií – prostoru a času. Člověk neregistruje prostor pouze tak, že měří jeho rozměry. Hloubku a rozprostřeněnost poznává také dalšími smysly – například i hmatem nebo sluchem – a velmi intenzívně se s ním seznamuje pohybem, přecházením z místa na místo, pochodem, jízdou, pádem nebo letem.
Tělovou zkušeností je i prožívání času. Čas má, jak známo, objektivní a subjektivní stránku a ty se často podstatně liší: tříminutový interval se jednou může jevit krátký, za jiných okolností může být mučivě dlouhý a nekonečný. Těloví umělci vědí, že pomalé nebo stále opakované pohyby vyvolávají v divákovi netrpělivost a ústí nakonec v tísnivý pocit nudy. Namáhavé nebo nebezpečné úkony vzbuzují naopak stavy opačné: probouzejí přání, aby vše co nejdříve skončilo. Tělové umění nabízí tedy přímý zážitek času nejen pro toho, kdo akci přihlíží, ale i pro performera, jenž ji realizuje.

Jako všechny autentické umělecké projevy snaží se i body-art vytvářet intenzivní vazby mezi duchovním a tělesným, usiluje o koncentrované poznání skrze vypjaté zážitky. Vytváří most mezi lidským a přírodním, mezi pozemským a vesmírným. Mnohé tu záleží na citlivosti těch, kdo se na performance dívají.

K dokumentaci body-artu stačí někdy pouhý deníkový záznam, jindy fyzická stopa. U všech typů akcí sehrává roli dokumentu vše, co po nich zůstane: hmotné relikty, někdy vědomě vytvářené jako pomůcka k výstavní prezentaci, jindy jen náhodný zbytek, určený k likvidaci. Všechny mohou mít význam relikvie: tak třeba listy papíru, které aktér při performanci vytrhává z knihy, mačká, odhazuje. Nejčastějšími dokumenty jsou ovšem fotografie, film nebo videozáznam. Neobsáhnou sice atmosféru dění, nezřídka se však stává, že se obraz akce za pomoci kamery zvýrazní, vylepší, zhustí a zdramatizuje.

Zkusme tedy shrnout: tělové umění je zvláštní druh inscenované události, je to děj a činnost, i když nejde o příběh v divadelním smyslu. Probíhá však v určitém prostoru a čase – v tom se divadlu podobá – převažují v něm však momenty vztahující se k fyzickým zkušenostem a k nové senzibilitě. Akce body-artu zkoumají vztahy člověka a prostředí (I když zdaleka ne jen v ekologickém smyslu), odehrávají se na schodištích, chodbách, v prázdných sálech, také v zahradách, v lesích, na mořském břehu, na vrcholcích kopců. Lidské tělo se přitom dostává do výmluvných kontaktů s rozličnými hmotami a materiály, setkává se s živly, s živými tvory, s lidmi. Mnohé pieçy chtějí působit jako obřady, objevují se v nich prvky jógy (koncentrace a meditace), ozývá se tu poučení dávnými magickými rituály.