Druhý mládežnický tábor pro další generaci! SHRNUTO: BEZVA TÁBOR
ROZVINUTO: První den v hodně brzo ráno mě služba budí vstávej, běž pro holínky na stříbrný doly. Poněkud nechápavě reagovali na moji trapnou otázku: „KDE TO JE?“ Jinak tam to bylo boží. Janek
Rohozná „Na Kuši“ srpen 1994
JAK SE PÍŠŤALKA S EVOU ZTRATILI
Hráli jsme tenkrát na sbírání zpráv ve vesnicích. Limit byl 21.00 hodin a vesnic bylo dvacet nebo snad třicet. Rozděleni jsme byli do smíšených dvojic. Já jsem jel s Evou. Po obědě, kdy byl start, jsme se vydali přes Kopaniny do Těšenova, kde byla první zpráva. Odtud jsme přes Horní Cerekev jeli do Bukové, kde měla být další zpráva. Tu jsme ale nenašli, a tak jsme si nechali dát alespoň razítko, aby nám věřili, že jsme se do Bukové dostali. Potom jsme se přes Nový Rychnov vydali hledat Dudín. Tahle vesnička mezi Opatovem a Zbylidami se nám bohužel stala osudnou. Můj orientační smysl, díky kterému jsem některými přáteli nazýván vrchním bludičem, ten opravdu nezklamal. Po zhruba dvouhodinové cestě vycházkovým tempem jsme dojeli k Větrnému Jeníkovu. Přesvědčil jsem Evu, že tady někde už to určitě musí být. Po další asi půlhodině cesty jsme dojeli do Štok, kde jsem se definitivně vzdal, zeptali jsme se v hospodě, a tam nám řekli, že jsme, jak jinak, úplně vedle. Když jsme se vzdali veškerých nadějí na úspěch ve hře, vzali jsme si razítko a přes Jihlavu zpátky. Nutno podotknout, že čas jsme využili opravdu plně, protože jsme do tábora přijeli akorát se zazvoněním budíku ve 21.00 hodin. Ostatní, kteří se obávali počtu zpráv námi nasbíraných si mohli oddechnout, protože jsme měli jen 4 (čtyři). Opravdu na Dudín asi nezapomenu.
Píšťalka
LUCKA – SVĚDECTVÍ – ROHOZNÁ 94
To byl můj první mládežňák, takže jsem takovýhle režim neznala. Ale vůbec to nebyl můj první tábor.
Jednoho dne, už nevím kdy to bylo, jsme měli zjistit něco o městě, které jsme si vybrali. My jsme si vybrali Horní Cerekev. Cestou jsme hráli různé hry např. nějakou podobnou jako schovku. V Batelově jsme navštívili hospodu, kam přišli muž se ženou. Ta ženské měla na hlavě věc podobnou plácačce. Na tom muži nebylo nic zajímavého.
S nasbíranými vědomostmi a informacemi jsme se v pět hodin shromáždili u zastávky, kde byl sraz. Po páté hodině přijela dodávka a z ní nám vyházel Medvěd spacáky a večeři a se slovy „Vraťte se až na snídani“ se s námi rozloučil. Měli jsme tedy nakráct brambory, či kukuřici a sepsat vyprávění o našem putování. Napadlo nás, že bysme mohli přespat u Klechtavce. Cestou tam jsme na poli nakadli kukuřici a stopovali auta. Nikdo nám nezastavil, až na jednu paní, která přibrzdila, když jsme jan tak do vzduchu mávli. Když jsme jí vysvětlili, že se nám opravdu nic nestalo a že nic nepotřebujeme, sprostě nás odbyla.
U Klechtavce jsme uviděli druhou skupinu, ihned jsme změnili názor, přespíme u Čertova Hrádku. Když jsme dorazili na úpatí kopce, rozmysleli jsme si to. Přespíma pod Čertovým Hrádkem. Rozestlali jsme si deky na trávu, udělali ohniště a začali večeřet. Na výběr byly (už si to nějak nepamatuji) vajíčka, chleba a máslo.
Když se setmělo, začali jsme si vyprávět horory. Všichni jsme se strašně báli, a když někde něco zašustilo, měli jsme pěkně nahnáno. Deky jsme si ovšem už přenesli k ohni. Po další hrůzyplné povídce se ozvalo křupání větviček. Nějak by nás to nevystrašilo, kdyby se křupot nepřibližoval. Všichni jsme ztichli a naslouchali. V tom se ozvalo zaklení a ze tmy se objevil YETTI. Zhluboka jsme si oddechli, že to není nikdo jiný. Po jeho odchodu jsme šli spát. Probudili jsme se až zpěvem ptáků.
Je to sice nezajímavý článek, ale je mou nejživější vzpomínkou na tábor zvaný: „NA PTÁKY JSME KRÁTKÝ“. V naší skupině byl: Pavel, Baže, Klára, Pavla, Veronika, Adéla, Skřítek, Píšťalka…
Lucka