Zrovna měla službu ňáká divná skupina a měli na starosti i denní program. A vymysleli jakousi divokou bojovou hru o nějaký prachy. Byl jsem modrej. Bůček byl zelenej. (co se barvy družstva týče) Nic jsem nenašel a naštěstí mě nikdo nezabil. Ale Bůčka taky ne, a tak jsme se u skalky sešli a tady začíná náš příběh.
Rohozná 25. – 29. 10. 1995
IGR COMPANY uvádí SKOROPRAVDIVÉ SVĚDECTVÍ IGRA
PODZIMNÍ Rohozná 1995
Jak jsme se s Bůčkem ztratili
Hl. role: IGR a BŮČEK Vedlejší role: BŮČEK
Stalo se to 26. října 1995 na podzimní Rohozné. Zrovna měla službu ňáká divná skupina a měli na starosti i denní program. A vymysleli jakousi divokou bojovou hru o nějaký prachy. Byl jsem modrej. Bůček byl zelenej. (co se barvy družstva týče) Nic jsem nenašel a naštěstí mě nikdo nezabil. Ale Bůčka taky ne, a tak jsme se u skalky sešli a tady začíná náš příběh.
„Jé, IGR, vidím tě“ zařval Bůček s vítězoslavným šklebem ve tváři. „Nic nemám, vole.“ Odvětil jsem neradostně a trochu uraženě. To byl náš úvodní rozhovor, po kterém jsme s Bůčkem strávili dlouhou dobu na skalce, asi hodinu před skončením hry jsme se rozhodli vyrazit zpátky k táboru. „Jo, ale kudy Bůčku?“ zeptal jsem se. „Tam je tábor.“ zavelel Bůček a rukou ukázal velmi neurčitý směr obsahující všechen prostor před náma a tak jsme šli přes plno potůčků a lesů a cest a kdykoliv jsem navrhl změnit směr Bůček rezolutně zavrtěl hlavou a s náčelnickou jiskrou v oku šel stále kupředu. „Už tam budem“ Opakoval furt Bůček. Začal jsem nejistět – stmívalo se. Byli jsme obklopeni tmavými lesy. Narazili jsme na asfaltku. Zaradoval jsem se. Asfaltka vždycky někam vede. Určitě se dostaneme do tábora. „Hej, Igr, tady to znám, odbočíme z asfaltky támhle u zatáčky“ zboural mé poslední naděje na včasné vrácení Bůček. „Neblbni, dyť se ztratíme, dyž se stmívá,“ řekl jsem a fakt jsem dostával strach. „Jé, to by byla prdel, kdyby nás hledala policie,“ odvětil vysmátej Bůček. A tak jsme odbočili a šli jsme po červený. A šli jsme a šli jsme a stmívalo se a Bůček se furt trochu smál a prej abych mu řekl tři šneky a tak. Ale na to sem neměl náladu. Ale najednou jsem uviděl spásu: „He-He-Hele, Bůček, dům, né dva, tři, vesnice!“ „To je Novej Rychnov, troubo!“ vysmál se mi Bůček. Oddychl jsem si. Byl to Novej Rychnov. Po silnici z Rychnova už to šlo v pohodě. Ještě jsme se chtěli svézt, ale nikdo nás nesvezl (stopoval Bůček).
zapsal Igr. Jiří Havelka
JAK JSME SI ZAPALOVALI RUCE
To jsme jednou takhle byli s Filipem na půdě. A TEĎ slyšíme, jak všechny děcka někam DOU. A NEŽ JSME Slezli. BYLI pryč. A tak jsme vyběhli za nima a oni zmizeli jako by se do země propadli. Tak jsme šli na Křemešník.
JAK JSME STOPLI „UCHYLU“
Cestou jsme stopli chlápka z protisměru a zeptali se ho: „jestli neviděl jít ňáký Děcka po silnici směrem na Křemešník.“ A on řekl že ne. A Tak jsme se ho zeptali, jestli nás nesveze zpět do tábora. On řek že jo. a On měl strašně smradlaví auto s růžovejma potahama a furt se usmíval. Naštěstí se nám cestou nic nestalo a v táboře jsme potkali ONDROUŠE, kterej přijel z Telče. Tak jsme ho vzali sebou na Křemešník, kde jsme vylezli na rozhlednu, snědly hromadu bukvic a v hospodě si daly katův šleh a smažák.
František
Svědectví
Doznávám se tu teď, přede všemi,
jako že je Slunce na nebi a Zem se otáčí,
že léta Páně 1995 v místě bývalého statku u vesnice Rohozná,
zrovna když stromy odkládali listy a medvědi se chystali k zimnímu spánku
jsme se jednoho večera stali svědky nevídaných věcí.
Po večeři, dopisech se vzkazy a darovaných kytičkách bylo nám sděleno, abysme se potichu vydali na pochoutku výbornou – vanilkovou – jahodovou – kakaovou na stolech před domem v červených a skleněných mističkách připravenou a jen malými svíčičkami osvětlenou. Rádi jsme tedy ke stolům zasedli, i když mráz až za nehty zalézal a při moudré trpasličí pohádce jsme ji celou snědli.
Tereza
XXVII. X. MVM po Kristu ROHOZNÁ
aneb Byl jsem tady
a budu pak,
a nakonec ti
vytřu zrak!!!
Paříme Magici a zapalujeme si ruce. Skříteg se na mě furt dívá a Pája spí na Volfovým batohu. Bůček je všude. Medvěd stojí a točí se dokola. Ondrouš žužlá tužku. Krb hoří a já mám knížku. Michal nic nemá. Hráli jsme divadlo.
Hesla dnů: Ten chleba je tvrdý! Páni sloni! Co škola! Je tam ale docela sucho! Magic the gathering! Zapalovač! A po podzimu přijde zima!
Made in: Chick & Petr
A tak tuhle Pája objevila zasutý deník se zážitky, co si psala před lety, ale bylo v něm jen toto…
Vzpomínky na: PODZIMNÍ MLÁDEŽŇÁK 1995 (25. – 29. 10.)
25.10. (STŘEDA) Přijela jsem domů už o den dřív tj. v úterý, protože bych nestihla ve středu dojet včas domů.
Ve středu jsem jela, jako skoro většina autobusem v 17.50, který jel přímo do Rohozné. Přišla jsem na nástupiště č.12, kde stálo hrozně moc lidí. V postraní stála skupinka, kterou jsem toužebně očekávala. Byli tam: Andy, Bůček, Janek, Čiky, Kuba, Eva, Píšťalka (škrtnuto), Petr, Faši, Bury.
Když přijížděl autobus, najednou se zde objevili (udýchaní): Matěj, Ondra, Filip. Bohužel s námi nejeli, protože šli na koncert DRUHÉ TRÁVY. Namačkali jsme se do autobusu a byli jsmeplní humoru. Andy vyprávěla, že už málem kvůli táboru utekla z domu, protože jí to den předtím zatrhli, a tak ona výhružně zavolala rodičům, že jestli jí dobrovolně nepustí, tak uteče a je jí to jedno. A tak jí maminka pustila. Petr zas jel v oblečení, ve kterém byl dopoledne ve škole, protože je z Třebíče a hned po příchodu chytl batoh a spacák a spěchal na autobus. To já jsem pro jistotu do té školy ani nešla.
Cestou z Rohozné na tábor jsme pozorovali hvězdy, a hledali ufóny a uhýbali autům. Když jsme došli, naše první překvapení stálo schované za vraty a vybaflo na nás. Byl to Skřítek, Bobr, Chadža a Píšťalka a Lenka a Lucka. Měli jsme všichni radost. Bobr a Chadža přijeli poprvé mezi mladé ptáky. A tak se i stalo, že někteří zmatení účastníci přišli k Chodžovi a zdraví: „Jé, čau Jechu.“ A Chadža na to: „Né, já nejsem Jech.“ Poté příslušník zmizí a ani se neseznámí (bezhlavý útěk). Pak jsme se Skřítkem (teda Skřítek) vymysleli hru.
Venku bylo krásné spadané listí, ale né, tak to nebylo, už se mi to plete. Čekali jsme totiž na další příchozí. Hned za námi dorazil Klokan na motorce. A to tak, že vjel do brány, odpadl z motorky a prohlásil, že takovouhle zimu nečekal. Rychle se šel ohřát do konírny. Další autobus jel v 18.45 z Jihlavy. A tak jsme čekali a vymýšleli plán, co jim provedeme. Přišli jsme na to. Vzali jsme si každý dvě poklice anebo hrnce, zhasli jsme a vyčkávali. Najednou jsme zaslechli hlasy a spustili jsme rámus a obklíčili přicházející. Byla to ječící Very, Kadly a Terezka (Kadly ségra). Přivítali jsme se a šli jsme do konírny. V kuchyni jsme se pak sešli staří ptáci, sem tam jsme vzpomínali. A pak přišel Skřítkův nápad s ufony. Bylo totiž potřeba udělat dřevo, abychom nezmrzli. Nasadili jsme si helmy, přehodili přes sebe deky, uchopili sekery a pily a šli jsme do konírny. Tam Skřítek předal poselství a tak jsme nezmrzli. (Kluci dělali dřevo a holky zdobily konírnu.) Po dřevě jsme rozbalili zásoby s jídlem a s chutí se do něj pustili. Další nápad Skřítkův na sebe nenechal dlouho čekat. Vypukla hra, kdy se mělo nasbírat co nejvíce lupení na svoji hromádku, a kdo jich měl nejvíc, vyhrál a získal body. Vyhrál Chadža – největší hamoun (vzal si s sebou vajling – lavor). Mezitím, co sbírali – já, Klokan a Skřítek jsme ukradli nedojedené zásoby a pamlsky (Skřítkův svetr snědl šišku salámu), a schovali je do lednice a mrazáku (bylo toho hodně, 3 bábovky a plno dalších dobrot). No jo, hamounství se nevyplácí. Toho listí bylo vážně moc. Shrabali jsme ho do velké kupy a postavili se dokola a už to jelo. Pády byli měkké, ale i tvrdé. Přiznávám se, že jsem tam dole nemohla kejchat, protože jsme najednou leželi všichni a já úplně naspodu.
Pak přišli listové gekzíry a zahrabávání se navzájem do listí. Bylo to boží. Měli jsme ohromnou radost.
Pak měli přijet kolem půl jedenácté Medvěd a s ním Matěj, Filip, Iva (Delfín) a Tereza a Ondra. A tak jsme to zase vymysleli. Se Skřítkem jsem zažila ohromnou srandu – málem jsem se utopila ve vlastním smíchu. Dali jsme na mostek tyč se značkou zákaz vjezdu. Jenže i taková maličkost vyvolá hodně veselí. Až na počtvrté jsme tam tu značku nabili. S příjezdem Medvěda nás pak napadlo hodit je do bazénku z listí a tak tam letěli všichni. Někdo měl přistání měkčí, někdo těžší (tvrdší). Pak dorazili Igráček a Franta. A nakonec i Rozruch (Pavel) s Rozruchem (Lenkou) – přijeli autem. A pak přijel i medvěd a ostatní, a tak do ohromné hromady s listím letěli všichni. Pak jsme si každý zabrali místo na spaní a šlo se spát.
26.10. (ČTVRTEK) Čtvrteční službu měla ANDY – s Evou, Klokanem, Very, Filipem, Kadly, Terezou, Skřítkem, …
Probuzení začlo Skřítkovou básničkou, z které bohužel zněla jen práce. A to 10 polen dřeva za snídani. A tak jsme šli rozespalí, ale docela s chutí. Nakonec dělání dřeva zůstalo na celé dopoledne. Služba vařila oběd (špagety a polévku). Zbytek uklízel dvůr, někteří šli hrát Magic (Medžiky) a někteří dřeli. Hrál nám k tomu kazetám, a tak to šlo pěkně od ruky. Pak kluci nandávali mašlovačku a už to bylo jak na staré dobré známé Rohozné. Obědvali jsme venku za příjemného sluníčka. Po obědě medvěd hned zmizel (připravit hru), někteří šli odpočívat a nabrat energii na louku, jiní šli do kuchyně dělat nádobí. Po chvíli Skřítek odstartoval očekávanou hru. Jmenovala se „ČERVENÁ, MODRÁ, ZELENÁ“. Byla vytvořena asi ze tří her (Kouba vidím vás, Boj o poklad, Bitva…). Družstva byli po službách. Já jsem šla s Matějem, Rozruchem, Ivou, Frantou, Bobrem, Chadžou. Na třech místech (ČERŤÁK, SKALKA, PŘEDNÍ SKÁLA) byli rozházeny peníze (tolary) různých hodnot, za úkol bylo posbírat jich co nejvíce a donést do tábora nejpozději do 18.00h. Cestou se mohli chytat nepřátelé (i oni nás) a kdo dřív zarouboval, ten shrábl všechno, co měl nepřítel u sebe. A tak jsem vyrazila já, Rozruch, Iva a Matěj, Bobra, Chadžu a Frantu jsme ztratili hned na kopečku směr ČERŤÁK. Rozdělili jsme se já, Rozruch a Iva jsme šli rovnou na SKALKU. Cestou na ČERŤÁK nás předběhl Bury se svýma modrýma (Píšťalka, Petr…). Bury běžel i na P.S. a tak jsme měli s holkama co dělat. Nakonec jsem Buryno předběhla a vzala to zkratkou, o kt. asi Bury nevěděl. Holky zůstali taky vzadu a tak jsem běžela, běžela, běžela a běžela… až najednou slyším hlasy, zpozorním a hle, Píšťalka a Kuba, a tak jsem je zaroubovala. Oěkně odevzdali peníze a prý, že na P.S. nic není. Taky aby jó, když to Medvěd ještě nestihl. Jenže to já nevěděla, tak jsem se dala na zpáteční cestu. Šla jsem potichu, pomalu, aby mě náhodou nikdo nechytl. Brala jsem to lesem, co kdyby náhodou… Taky že jó, cestou z ČERŤÁKU – Eva, Klokan a Michal na cestě prováděli taktiku, jak na všechny vyzrát. Vyzráli, ale taky prohráli. Pro jistotu jsem je nechala a brala to oklikou přes druhý seník a pískovnu do tábora. V táboře nikdo nikde, a tak jsem šla obhlídnout situaci. Hned nad záchodama na cestě v lesíku se schovával houf děcek (myslím Andy, Very, maskovaná Kadly, Píšťalka a plno jiných – Janek…). Tak jsem se schovala nad nima a vyčkávala. Pak slyším Klokana, jenže on se vrací pro Evu a Michala a bere to oklikou lesem. Vzdala jsem to a utíkala do tábora. Tam už přícházeli Klokan, Eva, Michal. Jejich taktika – peníze měl Michal (zabalený v kapuci a Evině bundě), šel uprostřed asi 10(20)m před ním šla Eva a za ním Klokan. Kdyby něco, měli domluvenou lest (Very pojď apod.). Pak jsme se všichni sešli a vyhrál Bury. Matěje přepadl Skřítek po tom, co Matěj přepadl Ondru. Jenže jsme všichni blbě pochopili pravidla a Bury ani nedodržel to co jsme pochopili. Ale to nevadí. My jsme byli druzí a Klokan třetí.
Večer přijel Luboš Jech. K večeři byli zbytky špaget a tak podobně. Mezitím co se večeřelo a blblo jsme – já, Matěj, Igr, režisér Skřítek a topič Luboš zkoušeli divadlo – „ŠAVLOVÝ TANEC“, kt. jsme chtěli o půlnoci zahrát. Pak jsme hráli v Krbovně lístečky (dopisy) s kytičkami. Pak bylo pudinkové překvapení. Které bylo zahájeno ohňostrojem. Všichni jsme vyběhli co se děje … Na stolech před barákem byli svíčky a pudinkové překvapení, které doprovázela krásná pohádka (kde Skřítci čůrali jiskry…)
Pak když už se všichni chystali spát, vběhl Skřítek do vrbovny (ve 12.00h) a že začíná divadlo – středověká tragédie – Šavlový tanec…. To už jsme my byli připravení, nervózní, oblečeni do dek. Na hřišti Skřítek s Lubošem vytvořili scénu (na brance 2 deky, po stranách ohně, vpředu lavičky). A tak to začlo. Pro velký ohlas jsme opakovali část (nejdramatičtější – kdy se o mě přetahujou, pak padám, kluci se mečují, umírají, tragický závěr – mrtví jsme všichni tři). Pak jsme utekli.
Před spaním nám Medvěd rozdal do skupin (5 družst.) morbidní písničky, kt. byli určeny na další den na hru. Pak se šlo spát.
27.10. (PÁTEK) Službu jsme měli my (Rozruch, já, Chadža, Bobr, Bůček, Franta, Matěj). Ráno Rozruch jela s Medvědem nakoupit. Pomáhal nám i Luboš a tak když jsem vstala bylo skoro všechno hotové.
K snídani byli zapékané housky a rohlíky se sýrem a paprikou, vánočka s kečupem (džemem) a hroznovým vínem, jablka, chleba, mléko a čaj s rumem. Matěj mezitím vytvořil výstavu „ZBYTEČNOSTI“. Každý kdo vstal, vzal si tužku vysící mezi vratama a šel obhlédnout situaci. Na stole pak ležel obrovský papír, na kt. měl (kdo chtěl) vyjádřit jak se mu to líbí. Po snídani jsme vyráželi na hru, kt. připravil Luboš se Skřítkem.
Dávali nám hádanky v podobě básniček, kde byl ukryt název místa, kam jsme se měli vydat. První byli Řeženčice. Já jsem byla v družstvu s Matějem a Petrem. Po cestě jsme měli vymýšlet divadlo na písničku. Nám ale dal dosti zabrat místní terén. V Řeženčicích jsme měli sehnat 5 vajíček. A tak jsme prolezli asi 3 baráky, než konečně někdo měl. Pak jsme měli jít do Trsova (to by ještě šlo), jenže pak přišel na řadu Čejkov a to už jsme byli v koncích. Bohužel jsme si to prodloužili, místo 1km jsme měli navíc asi 15km. Skončili jsme u Horní Cerkve a byli jsme bezradní. Tak jsme měli dvě možnosti za 1) buď se vrátit do Rohozné a domalovat divadlo nebo za 2) pokoušet se najít Čejkov případně i neúšpěšně. Nakonec osud rozhodl za nás. Vyřítilo se na nás auto (vínová Dacia), strachy jsme uhýbali, ale nakonec jsme začli splašeně stopovat. Samozřejmě řidič (jedoucí na nějakou stavbu) nás vzal až do Čejkova. Pěkně jsme poděkovali za né moc bezpečnou jízdu (lesníma pěšinkami jsme se řítili 90km/za h. rychlostí. V hospodě už všichni byli. My jako poslední jsme si koupili tyčinky „BRAVO“ a spěchali jsme za ostatníma směrem na Lešnov. Bohužel jsme se vraceli pro marmeládu (p.hospodská byla milá, příjemná a ochotná). Pak jsme šli přes Pilařský les až k rybníku a okolo Rybníka až skoro na Křemešník, kde byl cíl. Tam jsme ale nedorazili. Jeli jsme autobusem zpět. Služba příštího dne jela nakupovat a my vyrazili dodělat divadlo a připravit večeři. K večeři byli pečené kuřata a brambory. Večer asi ve 21.00 začli přehlídky divadel. Mezitím dorazil i YETTI, kt. hodnotil naše umělecká ztvárnění. (Skřítek – Svatá Dorota, Matěj – Vražedný milý, Píšťalka – Umrlec, Medvěd – ?, Klokan – ?, Franta – ?, Igráček – ?
V poledne nás opustili Kadly, Very a Terezka. Po divadlech se ještě nešlo spát. Sepisovali jsme „SVĚDECTVÍ“ (vzpomínky) z Rohozné. Bohužel já to všechno prospala, vzpomínání mě vtáhlo do své vnitřní podoby. Pak vypukl ohňostroj a sladké překvapení (zákusky). A to ještě před tím přijela Marcelka s Lenkou. To bylo radosti. Pak se trošku hrálo na kytaru, dělali se blbosti a někteří (většina) šli spát. Já s Matějem jsme navštívili Evu a Klokana u ohniště se zapálenou svíčkou. Pěkně jsme si povídali. Pak jsme šli spát, jenže ložnice (krbovna) byla plná spáčů, a tak jsme ztěží našli spacáky a šli jsme si lehnout za YETTIM a Lubošem za kuchyň.
28.10. (SOBOTA) Ráno nás probudil Igráček. Rozluštili jsme zprávu, že snídaně je na Stříbrných Dolech do 9.30 hod. A tak jsme šli. Tam nám Igr sdělil pravidla „HEYLENDEROVY HRY“. Posilnili jsme se, vytvořili jsme družstva a začal boj. Byli asi 3 družstva, každé družstvo mělo svého Heylendera a toho museli chránit, každý měl život, ale život Heylendera mohl vzít jen jiný Heylender, ostatní ho mohli jen třeba povalit na zem, nebo ho držet. Bylo to velice rychlé. Naše družstvo (Andy, Matěj, YETTI, …) Skončilo jako první. Za odnešení hrníčku stanovila služba (Igr, Petr, Lenka, Lucka, Tereza, Iva, Čiky) 1bod, za várnici 5bodů. Pak jsme šli do tábora a zrovna přijela Šiška s Vojtou a Lucií s zážitkem, kdy Šiška zalomila klíč v „Bohoušovi“ … Já jsem se šla balit. Totiž mě, Rozrucha, Lenku, Marcelku a Luboše čekal odjezd domů Rozruchovým autem. Nastalo těžké loučení, pak přišlo i listí do auta a rychlý újezd (úprk) směrem k domovu. Cesta s Rozruchem byla plná zážitků. Luboš vystupoval v Kostelci a holky v Jihlavě. A to je KONEC ……. A jak to bylo dál? Kdo ví…
Pájo díky, žes našla ty zápisky. Krásně se mi vzpomínalo!!!! Našel jsem tyto stránky a srdce mi zaplesalo. Hned bych vrátil čas nazpět!! Našel jsem fotky a hned si je prohlížel. Ach ty časy!!! Měj se moc krásně i vy ostatní co mě znáte. Rohozný věčnou slávu. Kdo ji nepoznal navěky prohloupil. Ahoj BURY
Bury jseš zlato, takys mě úplně dojal… v Telči se letos objevili Luboš Jech s Markétou a jejich malým Jáchymem a Markéta na mě prej: „Matěj, Matěj, má palec malej!“ – úplně mi to zahejbalo pavučinama v mozku a zahrálo na tu nostalgickou strunku… však, kdybych to tam všechno nezažil, asi bych se tam tak zuby nehty „na starý kolena“ nedržel! Pozdravy všem – uvidíme se na pouti? Rohozňáci pálí oheň v pátek a v sobotu od 18h pod hrází Pekla!