Na Hromnice 2. února 2006 v 18h vyráží od morového sloupu na jihlavském náměstí skupina lyžařů na pochod zimní krajinou. Až do neděle 5. 2. ponesou Vysočinou světlo v podobě svíčky „hromničky“. Trasa je naplánována především přes naše nejvyšší vrchy. V pátek 3. 2. propojí po vzoru slavných landartistů „světelnou čarou“ Čeřínek s Javořicí.
2. – 5. února 2006, Jihlava, Rantířov, Čeřínek, Rohozná, hrad Roštejn, Javořice, Lhotka
Zážitková akce HROMNICE – IMBOLC – LUCIFEROS má jako za starých časů symbolizovat očekávání příchodu jara, nové naděje a příchod světla poznání. Kdo ví, zda na Čeřínku budeme lyžovat, až nám zemský povrch ohřeje hlubinné úložiště jaderného odpadu…? Keltský Imbolc (Oimelc), slavený ve stejný čas na britských ostrovech, je v jistém ohledu svátkem sjednocení se světlem, které je považováno za pramen všeho bytí. Člověk usiluje o čisté bytí, jehož odpovídajícím projevem se zdá být světlo. (Napadá mě asociace se Zapomenutým světlem Jakuba Demla, básníka Vysočiny) Usilujme o čisté bytí! Nezanechávejme po sobě nebezpečný odpad na statisíce let!
Účastníci: Jiřka Š., Matěj K., Ondra K., Ondrouš V. z Jihlavy na Čeřínek, Franta D. do Rantířova se psem Benem
Na Hromnice 2. února 2006 v 18h vyráží od morového sloupu na jihlavském náměstí skupina lyžařů na pochod zimní krajinou. Až do neděle 5.2. ponesou Vysočinou světlo v podobě svíčky „hromničky“. Trasa je naplánována především přes naše nejvyšší vrchy. V pátek 3.2. propojí po vzoru slavných landartistů „světelnou čarou“ Čeřínek s Javořicí. Zážitková akce HROMNICE – IMBOLC – LUCIFEROS má jako za starých časů symbolizovat očekávání příchodu jara, nové naděje a příchod světla poznání. Kdo ví, zda na Čeřínku budeme lyžovat, až nám zemský povrch ohřeje hlubinné úložiště jaderného odpadu…? Keltský Imbolc (Oimelc), slavený ve stejný čas na britských ostrovech, je v jistém ohledu svátkem sjednocení se světlem, které je považováno za pramen všeho bytí. Člověk usiluje o čisté bytí, jehož odpovídajícím projevem se zdá být světlo. (Napadá mě asociace se Zapomenutým světlem Jakuba Demla, básníka Vysočiny) Usilujme o čisté bytí! Nezanechávejme po sobě nebezpečný odpad na statisíce let!
Cesta světla
Vyrazili jsme ve čtvrtek v šest večer ve složení Ondrouš, Matěj, Jiřka a já z náměstí od Moráku, přišel tam Jirka Varhaník, tak jsme mu zapózovali, rozsvítili svíčky, který jsme nesli na krku a vyrazili směrem na Dolinu (v pátečních Listech pak vyšel malej článek na str. 2 a v úterních asi bude fotka v barvě). Matěj nakonec jedinej neměl běžky, protože se to s tátou, kterej je měl dovýzt ze Lhotky zkomplikovalo, ale ve městě to byla spíš výhoda.
Cestou Ondrouše napadlo, že se stavíme u Dočkalů za Frantou, tak jsme se vsázeli, jestli bude doma a jestli ho přemluvíme, aby šel s náma.
Tak jsme tam kolem osmý došli, všichni jsme se do tý doby sžívali se svíčkama přes hlavu a Jiřka propálila bundu, půlhodiny jsme pak u Dočkalů v předsíni Frantu přemlouvali, Matěj zkoumal, jestli si nepučí od nich nějaký lyže, ale mají všichni malý boty.
Tak jsme Frantu nakonec umluvili, že půjde s náma do Rantířova do hospody na procházku s Benem, konečně jsme vyrazili pořádně na běžkách nahoře nad Kosovem a vezli se už ve tmě do Rantířova, Matěj šel pěšky, ale my jsme jeli asi tak stejně rychle.
Kolem desátý jsme tak do hospody dorazili, všichni lyžaři cestou padali, Ondouš to rozjížděl a byla sranda, přes přejezd a les a vůbec, v hospodě jsme si dali čaj a tatranku a pivo a roztáli jsme a dohodli se, že popojedem do Kostelce vlakem, že to na lyžích už rozumně stihnout nemůžem. Vlak měl výluku, ale vypravili autobus, kterej přijel asi v jedenáct, mezitím nás Franta se psem opustili a my se v půl dvanáctý ocitli zase v Jihlavě, protože jinudy to busem do Dvorců a Kostelce, když jede místo vlaku nejde. Řidič se s tím nepáral, zajel si ještě na pumpu pro bagetku a naftu a do Kostelce jsme dorazili asi ve dvanáct.
Tam jsme zase konečně nasadili lyže a jeli do kopce, Jiřka to v půlce vzdala a šla s Matějem pěšky, tak jsme jeli s Ondroušem napřed a byli jsme nahoře skoro o celou jednu minutu dřív 🙂 Tak jsme se napojili z termosek a vyrazili lesem po značce, Matěj s Jiřkou po posypaný silnici směrem na Čeřínek. Na rozcestí už jsme měli náskok na jedno kousnutí do makovce a hrnek čaje z termosky. Já pak s Matějem vyměnil lyže za boty, aby z toho taky něco měl.
Na chatu jsme dorazili nějak kolem druhý, já než to došlapal, tak už měli zatopeno, udělali jsme rychle ležení, něco snědli a šli spát.
V pátek jsme vstali asi v půl dvanáctý, Matěj dřív a topil, ale my jsme se nedali. Pojedli jsme střídmě, Ondrouš měl ve dvě v Kostelci sraz na rande, tak nám tam nechal lyže (Zdeniny) a vyrazil stejnou cestou zpátky a my zbyli jenom tři, uklidili jsme chatu a kolem jedný vyrazili směr Nový Hojkov. Matěj zavolal Ivě Pařízkový, co mají čajovnu a bydlí pod Novým Hojkovem na samotě, jestli jsou doma, a jesli jsme tam na krátkou návštěvu ze slušnosti, když už tam jednou za rok jsme. Cestou jsme potkali holky, co s náma byli v létě na táboře a taky ve vsi bydlí a viděli jsme super sněhovej hrad, co tam místní kluci postavili. U Pařízků nás Libor promazal slivovicí, pozdravili jsme Dominika, kterej s náma taky na Rohozný byl a zkoušeli ho jako Frantu ukecat, aby jel s náma, ale nedal se. Probrali jsme úložiště, řekli že jedem teda až na Javořici, tak se Libor nabídl, že pro nás kdyžtak někam přijede, kdyby jsme zamrzli, a vyrazili jsme na Čeřínek. Matěj šel na vrchol sám, já s Jiřkou, která sundala lyže, po sjezdovce napřed. Dole jsme dali čaj, Matěj nás mezitím dojel a vyrazili jsme přes Hutě a Čertův Hrádek na Rohoznou, kam jsme dorazili asi v pět.
Tak jsme dali tatranku, čaj, zkontrolovali, jestli zajíci neokousali nově zasazený třešně, Matěj se pak málem propadl do zamrzlýho potoka, když po něm projížděl celým stavidlem, ale dobře to dopadlo a jeli jsme dál do vsi.
Už byla tma, stavili jsme se v hospodě na zahřátí, grog a čaj a přemlouvali jsme Jiřku, že pojedem do Jihlavy busem v sedm, ale nedala se, že na ten Roštejn dojedem. Místní říkali, že máme ještě co dělat, tak jsme nakoupili zásoby sladkostí a potom, co jsme mladýmu myslivci ve dveřích hospody řekli, že nevezem světlo z Vatikánu, ale jen z Jihlavy, jsme vyrazili přes pole do Batelova.
V Batelově jsme omrkli vlaky, zajeli do hospody na náměstí, při velkolepé večeři jsme to ještě zvážili, ale Jiřka se nechtěla vzdát, tak asi v půl desátý jsme vyrazili po značce směrem na Roštejn.
Pak byl dlouhej úsek noční zimní krajinou, se světýlkama to bylo kouzelný, i když bylo asi
-10°C, pak jsme se stavili ještě před dvanáctou v hospodě v Růžený, že jako Ondrouše připravíme na to, že jsme pod hradem a zase pojedem, ale místní jak z nás byli hotový, tak nás nechtěli pustit, poslali nám dvakrát tři rumy a vedoucího Matěje furt Tonda, co tam hrál karty, od karet tahal se slovy „Ty jseš přece normální“na panáka vodky, no museli jsme utýct.
Na hrad jsme dojeli asi v jednu, už jsme měli ustláno, tak jsme to Ondroušovi vylíčili, o co všechno přišel a po čaji a strašidelnejch historkách z hradu jsme šli spát.
Ráno nás vzbudila Zdena, že je oběd na stole, zase bylo půl dvanáctý, tak jsme si dali jenom polívku, čaj a vánočku a vyrazili bez vrácenejch lyží na Javořici, tam je to sedm kilometrů furt rovně a mírně do kopce, tak nás Matěj i stíhal pěšky, ale bořil se do stopy. Na Míchovce už sněžilo, dali jsme si pod skálou instantní polívku z pytlíku a vody z termosky a pokračovali ve výstupu, tam už je to kousek, tak jsme to zdárně doťapali, pod Javořicí ve studánce Páně uhasili svíčku (kterou jsme s přestávkama každej svou celou cestu vezli), já zase vyměnil lyže za boty a sjeli jsme do Lhotky, kde už čekali naši s Aničkou, Robinem a Nikolou a uvařenou večeří. Táta tam skoro celej tejden instaloval výměník tepla nad krb a topení z něj, který mu zamrzlo, všechno nám to musel hned říct a ukázat, děti zrovna tak, Anička taky povídala, hlavně „tatínku, tatínku!“ No ale brzo jsme to zvládli, udělali ležení, uspali Aničku, ani do hospody jsme nemohli dojít, tak šel táta sám.
Ráno nás Anička vzbudila ještě za tmy, hrozně tam zlobila, nic nesnídala, Pája volala, že se musíme brzo vrátit, že spěchají na oslavu. Tak jsme si jí hned postěžovali a za odměnu šli s Aničkou ještě rychle na půl hodiny lyžovat z kopce po silnici, tak jí to bavilo. No a pak už jsme jenom dojeli domů, Pája nám dala ještě oběd, Anička po cestě spala a probudila se s dobrou náladou, akorát se zase nechtěla oblíkat na oslavu, ještě nám Matěj zahrál kousek loutkovýho divadla a už byla ve dveřích Marcela, tak jsme jeli k nám, Jiřka šla za chvilku na bus a já do vany…